sometimes crying is anything you can do

7. října 2016 v 17:18 | lexi |  plody ovocného stromu
"Proč brečíš?"
Položil mi něžně ruku na záda a posadil se vedle mě na studené kamenné schody.
"Protože mám pocit," vzlykla jsem, ale nepodívala se na něj, "že mě tady každej nenávidí." Hřbetem ruky jsem si utřela nos a snažila se zastavit další příliv hořkých slz. "Ale to ty nemůžeš chápat, tebe má každej rád. Všude, kam přijdeš dostaneš pozitivní ohlas."
"Počkej, počkej. O čem to mluvíš, April?" Milovala jsem, jak sladce vyslovoval mé jméno.
"Nedělej, že nevíš." S velkým vzdechem jsem se zadívala na hladinu jezera v dáli. "Cejtím se všude tak nechtěná, ani nemáš páru jak. Jenže nejhorší je, že vůbec netušíš, koho můžeš považovat za kamaráda a koho ne. U někoho to poznáš hned, že tě nesnáší. A někdo se tváří jako přátelskej tvor, ale jakmile odejdeš, tak teprve tehdy začnou být upřímní..."
"April,"
"Ne, Jakeu, prosím. Já už to poznám. Tohle je v podstatě celej můj život. Celej život trávím tím, že si hledám kamarády. Alespoň se snažím. Jenže se cejtím tak, že Bůh snad nechce, abych měla někoho, komu můžu říct cokoliv. A kdykoliv. O komkoliv, prostě osobu, na kterou se můžeš kdykoliv spolehnout. A s pocitem, že někoho takovýho najdu na jinym kontinentě, jsem přiletěla sem. A opět jsem se zklamala. A víš co, Jakeu? Možná, že mi prostě není souzeno být šťastná, dlouhodobě..."
"To jsou kecy, Ap, a ty to víš."
Přisunul se ke mě blíž a položil mi paži kolem ramen. Moc jsem nepřemýšlela, přitiskla se k němu, položila hlavu na jeho hruď a naplno se rozbrečela. Všechno se ve mě zlomilo. Srdce se rozletělo na tisíc kousků, plíce mi málem expodovaly, a já nemohla nic nedělat.
"Mysli si, co chceš, říkej si o mě, co chceš, ale tohle ti řeknu teď a klidně ještě bilionkrát," vztáhla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do jeho karamelových očí. "Já jsem tady pro tebe. Vždycky."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama